Příběh ztraceného syna 1.část

Lukáš 15,11-24

Dnes máme před sebou jen první část Ježíšova podobenství. Jaký byl ten první syn? Zaprvé, byl hodně nezdvořilý, netaktní, protože si žádal svůj díl majetku ještě za otcova života. Nepočkal, až nebohý otec zemře. Teprve tehdy se mělo rozdělovat dědictví. On nečekal. Možná si říkal: „Kdo ví, jak dlouho budu čekat, peníze potřebuji hned“. I dnes bývá v rodinách největší svár kvůli majetku. Majetkové spory umí poznamenat i další generace dědiců. Nejde ale jen o hmotný majetek, o bankovky, krávy, pole, stodolu a dům. Žánr podobenství nám staví před oči pouhý obraz toho, o co jde ve skutečnosti. Jde o duchovní bohatství, o dobré věci, které máme u Pána Boha.

Je to obraz toho, co všechno jsme získali, když nás Pán Bůh jako dobrý Otec adoptoval do své rodiny. Nejsme přece praví synové Boží, jsme adoptovaní. My jsme se narodili v chudé rodině plné hříchů a bezbožnosti. Nás se Boží bohatství netýkalo. Teprve ve chvíli našeho obrácení nás Bůh adoptoval do své rodiny a považuje nás za právoplatné syny a dcery. Stvrzením toho, že se to skutečně stalo, je podíl na jeho dědictví. Kdybychom byli pouze služebníky, neměli bychom podíl na ničem. Otec nás přijal za syny se vším všudy. To je ta dokonalá otcovská láska. Nemusel, ale přesto nás přijímá a dává nám veškerá práva, jako bychom od věků byli jeho syny. Ano, je to Boží milosrdná láska, která se nedívá zpět, nepočítá křivdy a nevzpomíná na minulost.

Boží dary
V podobenství dostal syn od otce všechno, co pro něj bylo dobré. My jsme taky dostali všechny dobré dary. Dostali jsme všechno, co potřebujeme k životu a ke zbožnosti. Nic nám nezamlčel, nic nám nezakryl, nic nám neodepřel, ke všemu máme přístup. Máme přístup k Otci a díky němu máme přístup k celému jeho bohatství, ke všem zaslíbením, která nám daroval. Někdy, když se potácíme, když si přestaneme uvědomovat Otcovu velikost, dobrotu a štědrost, potřebujeme slyšet právě toto. To je první lekce.

Je důležité, jak budeme s tím, co jsme dostali, zacházet. Mladší syn si vyžádal majetek svého otce a chtěl ho mít neprodleně. Víme, že otec se na něho nezlobí, neprosí ho, aby počkal, aby byl trpělivý. Jde a vyhledá právníka, jde na katastrální úřad a rázem část otcova majetku patří synovi. Kdysi se právní úkony stvrzovaly v městské bráně, kde seděli stařešinové. Před nimi oznámil, že část majetku patří jeho synovi. Tak jednoduché. Syn však potřeboval hotovost, proto majetek zpeněžil.

Je tady další Boží lekce. Jak zacházíme s Božími dary, které nám svěřil? V našem příběhu se to událo velmi rychle. Nebezpečí spočívá v směňování toho, co má věčnou hodnotu, za to časné, co se počítá tady a teď. Přesto nevidíme otce, který by synovi domlouval, nevidíme vztyčený prst, který by ho upozornil, že dělá chybu. Neříká: „Dej si pozor, co děláš. Je to něco, čeho jsme nabyli jako rodina, ty to teď chceš zpeněžit a prohýřit a mít to jen pro sebe“. Nic takového. Nechává ho svobodně odejít.

Jaký je nebeský Otec?
Ano, toto podobenství je o marnotratném synu, chcete-li, o dvou marnotratných synech, ale především je to podobenství o dobrém a laskavém nebeském Otci. Pokud se něčemu máme naučit, naučme se především, jaký je Pán Bůh. Jaký je a jak reaguje na naše vědomé i nevědomé chyby, nedostatky, pády, ale i návraty, prosby o odpuštění a přijetí zpět. Dává synovství a spolu s ním i svobodu v rozhodování.

Možná se ptáme, proč Pán Bůh nezastaví někoho, kdo utíká od Boha a řítí se do duchovní propasti. Protože nám dal svobodu rozhodování, dal nám svobodnou vůli. On nám dává všechno, co potřebujeme, a nechává na nás, jak se budeme rozhodovat. Zdali jsme se něčemu přiučili doma, u svého otce! Zdalipak jsme v něm viděli ten vzor rozhodování? S politováním musím říct, že ani jeden ani druhý syn nejednal tak, jak by jednal jejich otec. Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, v tomto případě však obě jablka spadla hodně daleko. Myslím si, že když byli doma, měli možnost svého otce sledovat, měli možnost se od něho učit, ptát se ho, vidět, jakým způsobem zveleboval majetek. Možná chtěli zkusit něco jiného.

Hodnota člověka
Mladší syn byl veselý a dobře se mu vedlo, dokud měl peníze. Když peníze ztratil, ztratil i přátele. Tady máme další lekci z Božího slova. Pokud si budeme zakládat jen na přátelství v tomto světě, na dobrých vztazích se svými kamarády a přáteli, můžeme být dříve nebo později velmi zklamáni. Člověk člověku přispoří velká zklamání, frustrace. Dokáže ho zranit. Když něco máš, jsi někdo, když nic nemáš, nejsi nic. Tvou hodnotu určuje tvůj majetek.Významný člověk je ten, kdo si drží dostatečnou rezervu na účtu, kdo má investiční portfolio, má zabezpečené stáří a zabezpečil také svoje děti.

Existují ale lidé, kteří mají problém vyjít s penězi do příští výplaty. Nemají z čeho investovat ani finančně zabezpečit svou rodinu. V tomto světě neznamenají vůbec nic. To je pravidlo, kteým se tento svět řídí. Nicméně Boží království je jiné, v něm nezáleží na tom, kolik máš peněz na účtu, jakou máš rezervu, jestli jsi zainvestoval nebo ne – je to úplně jedno. Boží království se řídí jinými zásadami, v něm má každý bez rozdílu rasy, věku, příjmu stejný přístup k Otci, může směle prosit a Otec mu dá ze svého bohatství.

Klíčové rozhodnutí
To, co prožíval mladší syn, si dnes dost dobře nedokážeme představit. Byl ponížen, byl hladový, na jeho jídelníčku bylo žrádlo pro vepře, ale ani to mu nebylo dopřáno. Byl někdo menší než nula. Zažil obrovské ponížení. Prošel si něčím, co stěží někdo z nás dokáže pochopit, z otcova syna se stal pasáček vepřů. Tato ponižující situace ho však přinutila přemýšlet. Vejít do sebe. Rozhodnout se: Tak takto dál ne, vstanu a půjdu. Byl to zlomový bod jeho života.

Možná prožíváš něco, co je na míle vzdáleno tomu, co pro tebe má Pán Bůh. Je na čase, aby ses rozhodl. Vstaň a vrať se. Dokud alkoholik tvrdí, že není závislý a nepotřebuje pomoc, opravdu mu nikdo pomoci nedokáže. Jen ten, kdo přijde a řekne: „Mám problém, jsem alkoholik. Nevím jak z toho ven, jsem zotročen a chci to změnit“, může počítat s opravdovou změnou. Doktor dokáže pomoct tomu, kdo přijde do ordinace a řekne: „Jsem nemocný“. Otec syna nenutí ani teď, nechává mu volbu, jestli se rozhodne vstoupit do sebe, jestli začne přemýšlet.

Ďábel se bude snažit nám v přemýšlení bránit. Jakmile ale začneme uvažovat a srovnávat život v otcově domě se svým životem, který vedeme, zjistíme, že tam je rozdíl. Něco je špatně. Pro ďábla by bylo nejlepší, kdybychom nad ničím nepřemýšleli a pluli si svým životem bezmyšlenkovitě. Jakmile ale začneme přemýšlet, objeví se velká naděje na změnu našeho stavu. Změna začíná v myšlenkách („řekl si“), dotýká se také vůle („vstanu a půjdu“), změna se také musí projevit v činu („vstal a šel“). Nestačí si říct, že od Nového roku budu jiný, je třeba jít a udělat to.

Tak šel. Hladový, s roztrhanými šaty. Připravil si uvítací řeč: „Nejsem už hoden nazývat se tvým synem, přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků“. Otec jeho návrat očekával. Běží, aby mohl syna co nejdříve obejmout. Syn začíná nesměle: „Otče, zhřešil jsem…“ Ale otec ho nenechá domluvit. Skáče mu do řeči: „Už nic neříkej! Teď budu mluvit já“.

Krásné svědectví o Božím odpuštění, o milosrdenství nad těmi, kteří se vracejí a zjišťují, že jsou na začátku, že nemají nic. Líbí se mi vyjádření „pohnut soucitem“. Otcovo srdce je pohnuto soucitem se ztracenými.

 

S rozmachem napsáno pro Bránu 9/2016

Matúš Kušnír

Autor příspěvku: Matúš Kušnír

Sdílej tuto stránku: