Bratrská láska podle Ř14 – přesvědčení a tolerance

Úvod, nastínění tématu

Každý z nás se jistě setkal s křesťany, kteří se spolu neuměli snést, nebo se sborem, který si nedokázal udržet lidi, které přivedl ke Kristu. A co třeba sbor, ve kterém se návštěvníci – nekřesťané – lidé zvenčí – necítili vítáni1. Kořen těchto aktuálních praktických témat řeší Římanům 14-15. Pokusíme se najít odpověď na téma, do jaké míry trvat na svém přesvědčení a do jaké míry najít toleranci vůči chování a smýšlení druhých. Zdá se, že pokud budeme umět nalézt zdravou rovnováhu mezi přesvědčením a tolerancí, budeme umět milovat druhé bratrskou láskou2.
  

Text a jeho čtenáři

Nejdříve však něco málo o textu a jeho čtenářích, na jehož základě budeme nad nastolenými otázkami uvažovat. List Římanům je skutečný dopis určený křesťanské obci v Římě, který napsal v řeckém jazyce apoštol Pavel v r.58 n.l. v Korintu3. Situace křesťanského sboru v Římě v doběpsaní tohoto dopisu nám není příliš známá. Domníváme se, že členy římského sboru byli lidé různých národností, kultur i zvyklostí, také s rozmanitou minulostí. Tento sbor se nám jeví jako multikulturní sbor, kterého zakladatelem je pravděpodobně Pavel4. První konvertité však již byli židovští poutníci, kteří přijeli z Říma na svátky letnic a slyšeli Petrovo kázání5. Filip Melanchton prohlašuje, že List Římanům je shrnutí celého křesťanského učení6. Učení o lásce. Lásce v praxi.
  

Důvod úvahy nad bratrskou láskou

Proč se vůbec zabývat praktickými otázkami víry, proč se zajímat o to, jak nás vnímají ostatní křesťané, nestačí naše láska k Bohu? Zdá se, že tato otázka nemá ryze akademický rozměr. V některých křesťanských kruzích se totiž stále více usazuje jakýsi křesťanský individualismus, „já a Bůh, Bůh a já“. Nikdo víc mě už nezajímá. Už Augustin (podle C.S.Lewise) se zabývá láskou k Bohu a zjišťuje, že tato láska naprosto stačí, nemusíme se namáhat milovat bližní7. Zdá se mi, že stav duchovního individualizmu hrozí každému, kdo vztah s Šem8 bere vážně. Takový má tendenci sklouzávat k tomu – já a Bůh stačí. Skutečně, na začátku všeho je láska Boha k člověku a posléze láska člověku k Bohu, ale ta dle biblického učení musí mít také svůj praktický význam. „William Morris napsal báseň nazvanou ‚Láska stačí‘ a kdosi ji prý krátce recenzoval slovami: ‚Nestačí'“9. Novozákonní učení skutečně lásku pokládá za podstatu všeho10, láska však nesmí zůstat vyprázdněná, plochá, bez svého třetího rozměru – lásky v praxi11, lásky měřitelné ve vztahu k jinému člověku. Ve stejné epištole nás Pavel učí o tom, že Bůh je iniciátorem této lásky, když říká:

„Vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku12 skrze Ducha svatého, jehož nám daroval“13. Apoštol je přesvědčen, že „smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“14. Tak silná je to láska. Kdyby však stačila, nemusel by se Pavel namáhat a psát římské církvi další kapitoly a v nich popisovat praktický rozměr lásky. V tomto kontextu píše Arthur W. Pink15 následující: „Láska k Bohu a k bližnímu je povinnost odvozená od zákona a evangelia. Je to láska, která se projevuje srdečnou poslušností. Bůh nejen že vyžaduje poslušnost,… poslušnost je však výrazem lásky“16. Lewis dodává: „Bůh jako Stvořitel přírody donás vložil lásku dávající i přijímající… Ale kromě těchto přirozených lásek nám Bůh může udělit mnohem lepší dar… Bůh lidem umožňuje podílet se na své lásce dávající“17. Člověk, který nepoznal Boží lásku agape bude milovat na základě morálních pohnutek, člověk zasažený Boží láskou agape bude milovat, protože ho Boží láska proměnila a touží se o ni rozdělit s druhými. Arthur W. Pink nás vyzývá: „Učiňte si z Boží nádherné lásky motivaci k poslušnosti Jemu – vděčnost si nežádá nic menšího“18.
  

Přijímejte

Láska k bližnímu začíná přijetím. Apoštol Pavel neradí, nedoporučuje, ale přikazuje Římanům: „Přijímejte…“19. Jak tedy prakticky projevit lásku k bližnímu? V první řadě jej přijmout. Nepřijetí je kořen veškerých hádek a neporozumění mezi křesťany ve sboru. Nepřijetí sebe navzájem. Obvykle nemáme problém přijímat lidi, kteří pocházejí ze stejného etnika, totožné sociální vrstvy, mají podobné vzdělání jak máme my, se stejnými zájmy a koníčky. Jakmile se však objeví někdo zcela odlišný, míváme z přijetím problém. Vnímáme vnitřní bariéru předsudků, rozdílů v mentalitě a míře prožívání duchovních věcí. Kdybychom Pavlův příkaz vzali vážně, otevřeli bychom naše sbory jiným lidem dnešní doby – romskému etniku, lidem s nekřesťanskou profesí a lidem bez domova. Pavel Kosorin se trefil svým aforismem do černého: „Král často chodí mezi svůj lid – převlečen za ty, kterými lid pohrdá“20. Bojím se, že se jednou ukáže, kolikrát jsme nepřijali Krista, když jsme odmítali naše bratry. Vždyť přijmout Pána znamená přijmout hladovějící, vězněné, nemocné, pocestné21. V této mé skepsi je však ještě špetka naděje – pokud Boží láska dokázala sjednotit Židy a pohany22, poradí si také s rozdíly dnešní doby. Jen ji dejme příležitost a … přijímejme!

Autor této epištoly předpokládá, že budeme přijímat sobě podobné. Toto nám nařizovat nemusí, to je svým způsobem přirozené. V lásce k bližnímu jde však dále, přikazuje: přijímejte slabší!
  

Slabší – silnější

Pavel si nedělá iluze, že všichni v církvi jsou si rovni. Vůbec ne, rozděluje je už samotný původ, který nejde změnit, také zvyky a temperament, které se mění velmi těžko. Ve sboru jsou tedy ti silnější23 a ti slabší24. Přesto však věří, že takto rozdílní lidé mohou být jedno v Kristu. O jednotu je třeba však zápasit, vzdávat se všelijakých výhod s jediným cílem – abych si jednotu zachoval. Vždyť jednota v Božím království není uniformita, ale jednota v různorodosti. Pojícím a sjednocujícím prvkem by měla být láska ke Kristu a potažmo láska k bližnímu, nikoli stejné přesvědčení a zvyky.

Hádky o názorech mohou pomoci silnějšímu, mohou zbudovat jeho vlastní pocit důležitosti, mohou být jeho výhodou, jsou však velmi silnou zbraní namířenou proti slabým. Válku na argumenty nelze vyhrát, zůstávají jen poražení. Neviděl jsem nikoho, kdo by se díky mým argumentačním schopnostem více přiblížil k Pánu. Naopak, viděl jsem některé, kteří po takových rozhovorech zůstali zranění, ještě více se uzavřeli do sebe a vzdálili se od Toho, o kom Jan říká, že je Láska25. Nehádejte se, nařizuje apoštol. Nechte si své názory pro sebe, nebuďte svárliví.

Pavel nám nastiňuje pár příkladů hádek o názory. Jsou to jídlo – jíst nebo nejíst maso a svátky – světit nebo nesvětit. Jsou to problémy tehdejší doby. Střet evangelia s kulturními zvyklostmi židovství a řeckého světa přinášel tyto výzvy – světit pohanské svátky? Využívat příležitosti, které dává juliánský kalendář26, nebo zůstat při židovských svátcích a světit je na křesťanský způsob? Co je biblické? Druhý problém, jíst maso pochybného původu, nebo raději apriori vše odmítat a stát se vegetariánem? Co když maso bylo obětováno modlám? Jak se zachovat správně – biblicky? Pokud by šlo oobřízku, nebo podobné otázky, nebyl by problém. Vždyť tímto sezabýval Jeruzalémský sněm27 a věc jednoznačně vyřešil. Ale jídlo zardoušené a s krví je jiné kafe, o tom sněm naopak rozhodl, že se ho mají stranit28. Jak tedy jednat, abychom neporušili apoštolský příkaz? Přes to jsou to druhořadé záležitosti, které nemají vliv na Boží dílo spasení a jeho přijetí člověkem.

To jsou otázky, které my dnes už neřešíme. Pojďme však nastínit otázku, kterou křesťané řešili uplynulou dekádu – co s pitím alkoholických nápojů? Smím nebo nesmím? Vidíme, že to jsou z hlediska víry naprosto nepodstatné a druhořadé záležitosti. Ani jídlo ani svátky nám nezaručí spasení a věčný život. V těchto druhořadých záležitostech jsme Božím slovem poučeni, abychom byli tolerantní. Maximálně tolerantní. Pokud jsi pozval své přátele na večeři, a víš byť o jednom zhostů, žeby semohl pohoršit, kdybys kvečeři otevřel láhev Sauvignonu, svou láhev nech v lednici a nabídni k pití něco jiného. „Je lepší… nepít víno a vyvarovat se všeho, co tvého bratra uráží“29.

Představme si, že do vašeho církevního sboru – říká Pomerville – přichází mnoho mladých lidí a jsou zde spaseni. Někteří starší členové vašeho sboru jsou podrážděni způsobem jejich oblékání, jejich hlasitým nadšeným zpěvem, hudbou kterou hrají na bohoslužbách pro mládež a určitými výrazy, kterých používají při svých duchovních svědectvích. Někteří členové sboru hrozí, že pokud stím něco neuděláte, odejdou zesboru. Jsou hluboce uražení tím, čemu říkají světskost s nedostatkem úcty pro Boží příbytek. Co byste udělali?30 Moje odpověď na Pomervillovu otázku by byla následující: Nejdříve je třeba zjistit, kdo v tomto případě je silnější ve víře a kdo je slabší. S úžasem bych zjistil, že podle Pavlovy šablony ti slabší lidé jsou starší členové sboru, a ti silnější jsou nově příchozí. Vedl bych silnější, aby se podřídili slabším, jedním dechem však dodávám, že jako kazatel bych zároveň vedl slabší, aby byli silnější v Kristu. Bádal bych příčiny, proč letitéčlenství ve sboru je oslabuje na cestě za Pánem.

Nemyslím si, že by slabší ve víře v římském sboru byli lidé, kteří spoléhají na své skutky a věří, že díky nim mohou dojít spasení. Proč si to nemyslím? Protože by Pavel s nimi jednal jinak, stejnědůrazně jak s Galatskými. Domnívám se, že to byli a jsou lidé, kteří potřebují si na své cestěza Kristem postavit omezení a bariéry, aby případně nevypadli z milosti. Karl Barth tyto omezení nazývá „zábradlím, princípy a cvičeními“31. Všimněme si, že Pavel slabší ve víře nehaní, nevysmívá se jim, nebere jim jejich pomocné berličky. Obrací se k silným32 a říká: Buďte tolerantní.

Je tady ještě jeden důvod k toleranci. Nesuď, protože slabší bratr není zodpovědný tobě, ale Kristu33. Lidé nejsou našimi služebníky34, jsou služebníky toho, kdo je povolal. Pavel varuje před majetnickým svazováním křesťanů smýšlejících jinak, vždyť neslouží nám, ale Bohu. Služba Bohu je to, co nás činí rovnými před Bohem. Jedni i druzí se budou stejně urputně zodpovídat svému Bohu. Jedni i druzí jsou sluhové. V tom jsme si rovni před Pánem.

Pán je mocný našeho bratra podepřít35 i když selže. Dávejme si však pozor, aby naše jednání nebylo důvodem jeho selhání.

Co se bude dít, když zapomeneme na toleranci vůči jiným a začneme se názorově vymezovat vůči slabším ve víře? Hrozí ztráta různorodosti, vznik klubu přátel se stejnými zájmy, lidé kteří dokážou milovat jen sebe, odtrženost od problémů tohoto světa, uniformita a chorá integrita. Namísto toho, aby církev byla místem, kde se hojí rány, bude místem kde se vytváří nová zranění.
  

Nesuďte

Otázka však není zda smím nebo nesmím, zda se to má či nemá, ale nakolik to pohoršuje jiné věřící. Nakolik je moje „smím“ překážkou pro druhé. Pavel si zde zajímavým způsobem hraje se slovy – nesuďte, ale posuďte36. Přestaňme se stavět do role soudce, který ohlašuje verdikt37, místo toho usilovně přemýšlejme, jak odstranit překážky těm, kteří potřebují naši podporu a povzbuzení.

Stojí za povšimnutí první osoba množného čísla, kterou apoštol používá, když kárá církev v Římě. Nepíše „přestaňte!“, nýbrž „přestaňme!“. Je možné, že zběhlý lingvista zde používá jinou formu příkazu, která obrušuje vyostřenou rétoriku z první části této kapitoly, mám však za to, že zde se jedná o něco víc než o obratnost. Zdá se, že autor mezi ty, komu patří výtka, zahrnuje také sebe. Přestaňme, protože i vy i já s tím máme občas problém. Přestaňme, protože vám nekážu jako velký apoštol, nýbrž jako spoluslužebník38, který selhává společně s vámi. Je to problém nadčasový a je to problém nás všech. V jedné věci můžeme být silní, v další zase těmi, kteří potřebují zastání a podporu.

A teď – pozor – u těchto záležitostí nejde o jejich podstatu, ale o to, jak je vnímáme, jak se k ním stavíme. Pro ty, kteří nepijí vodku, se stává nečistou, pro ty, kteří si rádi občas dají a nevidí v tom problém, je to košer. Nejde totiž o jídlo a pití, zde jde přátelé o něco víc. O spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém39. Proč se nemáme hádat? Protože při hádce o nepodstatné můžeme přijít o podstatu věcí. Dva psi se rádi poperou o kost, pokud nevidí šťavnaté maso, které na ně čeká. Pavel nám připomíná podstatu Božího království, abychom nebyli jako ti psi.
  

Přesvědčení

V čem máme být tolerantní, víme – ve věcech nepodstatných a pomíjivých. Naopak, v čem si musíme ponechat svou rozhodnost, abychom nerozmělňovali evangelium? Ve věcech podstatných – tedy těch, co mají věčné trvání. Jaké to jsou? Boží království se svou spravedlností, pokojem a radostí40. Pokud takto budeme sloužit Kristu, budeme milí Bohu.

„Jako členové Božího království žijeme ve sféře působení svatého Ducha. Právě Jeho působení nám přináší tato požehnání. Pomáhá nám spravedlivě žít, i když se nám v tom snaží zabránit naše stará lidská přirozenost. Uprostřed problémů a potíží nám dává mír v duši. Naplňuje nás radostí, která nám zůstává i v těch nejobtížnějších situacích“41.

Chce to odvahu a pokoru, někdy i kuráž, abychom se nenechali zaplést do hádek o pomíjivé věci, ale vší silou a razancí bránili věčné hodnoty Božího království.
  

Shrnutí

Barth vyčetl z Ř 14 čtyři pravidla. První, silní nemají slabými pohrdat. Druhé, silným i slabým má záležet na tom, aby si byli na své cestě zcela jisti. Třetí, odpovědnost kterou každý má nést a konat.Čtvrté, svým konáním nezpůsobujme pohoršení bližnímu, který s námi sdílí víru42.

Moje shrnutí je následující: přijímejte, nesuďte a buďte přesvědčeni. Přijímejte slabší, nesuďte cizí služebníky a buďte rázní, pokud se jedná o věci, které vedou k pokoji a vzájemnému budování.

 
Matúš Kušnír
  
  
 

page6image3003984

1 Pomerville P., Galatským a Římanům (ICI 1987) s. 3672biblická terminologie – láska filia
3 Barth K., Stručný výklad listu Římanům (Kalich 1989) s. 9
4 Vyvozujeme to z jeho vřelého vztahu k místnímu sboru. Přímé důkazy jeho působení však schází.
5 Skutky Apoštolů 2,8-10: „Jak to, že každý slyšíme svoji rodnou řeč? Parthové, Médové … příchozí z Říma, jak židé tak proselyté“.
6 Carson D.A. & Moo D.J., Úvod do Nového zákona (Návrat domů 2008) s. 343, s. 349
7 Augustin A., Vyznání (Ladislav Kuncíř 1926), s. 104-105, citát: „Neboť kamkoliv se obrátí srdce člověka mimo Tebe, bude proniknuto bolestí… Bože, stvořiteli veškerenstva! Ať Tebe chválí pro tato ustanovení má duše, ale ať k nim nepřilne smyslnou láskou!“C.S.Lewis Augustina poněkud brání, když píše: „Domnívám se, že tato pasáž ve Vyznání není ani tak součástí křesťanství sv.Augustina, jako spíše jeho kocovinou z pyšných pohanských filosofií, pod jejichž vlivem vyrůstal“. in Lewis C.S., Čtyři lásky (Návrat domů 1997) s. 92
8 Šem je jedno z Božích oslovení, „šem“ znamená „jméno“, je zde zdůrazněná osobní a vztahová stránka Boha.
9 Lewis C.S., Čtyři lásky (Návrat domů 1997) s. 89
10 1.Korintským 13
11 První rozměr lásky – láska Boha k člověku, druhý – láska člověka k Bohu, a ten třetí je láska k bližnímu.
12 Zde je použito ř. slovo agapé, co znamená bezpodmínečnou lásku vyššího k nižšímu, Boha k člověku, lásku která nečeká že bude milována.
13 Římanům 5,5
14 Římanům 8,38-39
15 Arthur W. Pink., (1886-1952), anglický evangelista, učitel Božího slova, známý pro své kalvinistické a puritány inspirované vyučování.
16 Pink A.W, Practical Christianity (Baker Book House 1990) s. 160-161, originální text: „Love to God and our neighbour is indeed the great duty enjoined by Law and Gospel alike, yet is it a love which manifests itself by a hearty obedience… Not only does God require obedience, but an obedience which issues from, is animated by, and is an expression of, love.“
17 Lewis C.S., Čtyři lásky (Návrat domů 1997) s. 97
18 Pink A.W., Střípky poznání Boha (Poutníkova četba 2014) s. 204
19 Římanům 14,1
20 Kosorin P., Afor!?my aneb Lazare pojď ven (Cesta 2004)
21 Srovnej s Matoušovým evangeliem 25,31-46
22 O této problematice pojednává teologická část epištoly Římanům. Pavlův závěr různorodnosti je jeden – všichni jsou poddáni hříchu a potřebují spasení. Viz Římanům 3,9
23 Miloš Pavlík přeložil tato protichůdná slova silnější a slabší jako: sláb a jist. Viz Bible. Pavlíkův studijní překlad(Kvartus 2014) s. 1532
24 choulostiví, ř. astheneo = nemocní, slabí, náchylní
25 1 Jan 4,8
26 Kalendář, který v roce 46 p.n.l. zavedl Julius Caesar. Tento kalendář zohledňoval pohanské svátky.
27 O průběhu a výsledku Jeruzálemského sněmu projednávají Skutky Apoštolů 15. Ačkoli textový zápis SkutkůApoštolských je starší než Epištoly Římanům, mám však za to, že dopis psaný apoštoly a staršími byl církvím v Antiochii, Sýrii a Kilikii velmi dobře znám mnohem dříve.
28 Skutky 15,20: „Napišme jim však, ať se vyhýbají modloslužbě, smilstvu, masu zardoušených zvířat a krvi“. 29Římanům 14,27
30 Pomerville P.A., Galatským a Římanům (ICI 1987) s. 369
31 Barth K., Stručný výklad listu Římanům (Kalich 1989) s. 154, citát: „Chtěli si získat podporu a oporu … tím, že sáhnou k jistým opatřením, která si sami zvolili a která by jim v jednotlivostech a drobnostech měla ulehčit veliký obrat od starého k novému Tak si vytvářeli něco jako zábradlí, o němž si mysleli, že s jeho pomocí budou moci jistěji kráčet po cestě, přikázané křesťanům. Drželi se určitých principů, podle nichž se chtěli na této cestě orientovat. Vymysleli určitá cvičení, s jejichž pomocí chtěli usměrňovat svoje chození podle Božího slova“.
32 Pokorný P., Literární a teologický úvod do Nového zákona (Vyšehrad 1993) s. 203, citát: „Skupinu silných ve víře, na jejichž straně je určitá logika víry, nabádá proto Pavel, aby se přesto přizpůsobili slabým, kteří zřejmě dodržovali některé z hlediska víry nepodstatné nábožensko-dietní předpisy“.
33 Římanům 14,4 a 10
34 Miloš Pavlík podstatné jméno „služebník“ překládá jako „čeledín“. Viz pozn. č.21
35 Římanům 14,4c
36 Římanům 14,13: ř. krinomen vs. krinate
37 Podle Bartha soudit znamená v tomto kontextu vylučovat. „Nemohou vylučovat tam, kde Bůh již přijal, kde Bůh sám podle svého milosrdenství rozhodne o věrnosti nebo nevěrnosti těch, které přijal“ in Barth K., Stručný výklad listuŘímanům (Kalich 1989) s. 155
38 Pavel začíná svůj dopis slovy: „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium … všem Bohem milovaným povolaným svatým v Římě“. Viz Římanům 1,1.7
39 Římanům 14,17
40 „Na základě našeho exegetického a teologického bádání, musíme konstatovat, že království je dar Boží, který završuje uskutečnění spravedlnosti a lásky, pokoje a radosti“. in Viviano B.T., Království Boží v dějinách (Vyšehrad 2008) s. 33
41 Pomerville P.A., Galatským a Římanům (ICI 1987) s. 371
42 Barth K., Stručný výklad listu Římanům (Kalich 1989) s. 155-157

Autor příspěvku: Matúš Kušnír

Sdílej tuto stránku: